Indii jsme vlastně vůbec neměli v hledáčku kam jet. Nevim, jak vám, ale ve mně zrovna Indie neevokuje nic, po čem bych vyloženě toužil. JENŽE. Zaměstnavatelem nařízená jen 14ti denní  dovolená hned po Vánocích na přelomu ledna a února  leccos mění. Teda hlavně stav účtu. Kritéria byly jasný. Levně a aspoň trochu do tepla. Měsíc visely letenky z německa do New Delhi za super cenu 7200 Kč. Nakonec jsme se přece jen rozhoupali a koupili je. Do Norimberka jsme se dostali busem Deutsche bahn za 19 Euráčků. Ale to předbíhám. Po koupi letenky jako všude nastalo mírně chaotické období, kdy členové cestovatelské skupiny shání jakýkoliv informace a skládají plány jako střípky mozaiky. Himaláje – Leh – 3 metry sněhu, pláže Goi – to jsme mohli jet s cestovkou. Jakmile jsem narazil na články o motorkách Royal Enfield v Indii, byl program danej.Projet na moto nejznámější památky Indie – Rajastánu a okolí. Velký díky Honzovi z www.rajbas.eu , kterej nám dal naprosto nezištně v daný lokalitě (chápej Indii)asi nejlepší kontakt na půjčení motorek.  

Po cca osmi hoďkách letu jsme v New Delhi. Na 3 hodiny se jdeme vyspat a hodit sprchu do zabukovanýho hotelu, v 7:30 máme spicha s Tonym, majitelem prodejny, servisu a půjčovny motorek, abychom z centra Dilí vyjeli před každodenním trafikem. V 9, po hodině a půl stepování před krámkem a dvou sms jsme už mírně rozmrzelý, a voláme. Doprava houstne. Tony nám rozespalej sdělí, že za půl hodiny je u nás. Po desátý je skutečně na místě a začíná ouřadovat, což trvá další hodinu a kus. Zapůjčení motorky v Indii není rozhodně jednoduchá záležitost. Tony s námi uzavřel kupní smlouvu, protože půjčování je v Indii ilegal. Potřeba je pas, kopie pasu, kopie víza, 2 pasový fotky, mezinárodní řidičák. Okopíroval nám registraci, dal kopii kupní smlouvy, nastartoval 2 Enfieldy, předal hafo náhradních dílů a helmy, a mohli jsme jet. Cena za zapůjčení 1 motorky Royal Enfield  350ccm je 750 rupií denně, deposit ve výši 20.000 rupií,Royal Enfield 500ccm 950 rupek denně, deposit 40 000.  Konečně odjíždíme. Doprava zhoustla tak, že se do kolony musíme vyloženě vecpat. Aspoň jsme vyškemrali zdarma průvodce, kterej nám ukáže cestu z Dilí na dálnici NH-8 směr Jaipur. Bez něj bychom tam asi bloudili ještě dneska.

Dálnice NH-8 je asi nejlepší dálnice, po který jsme jeli. Dva až tři pruhy, novej asfalt, značený pruhy, jen občas vedoucí městem. Cestovní rychlost jsme měli max 80 km/hod, a nedoporučoval bych enfíldy burcovat k vyšším výkonům, přeci jen koncepce je stará přes 50 let, a hlavně brzdy se nedaj se současnýma vůbec srovnat. Stejně tak provoz, hlavně předjíždění náklaďáků, autobusů, a i velkých osobáků je mazec. Obecně v Indii platí právo silnějšího nebo právo uřvanějšího. Když jsi velkej, ostatní se tě bojej, a tak radši uhnou. A nebo jsi malej, ale troubíš jak protrženej, a tak si tě snad ten velkej všimne a nechá tě blahosklonně projet. Evropan do tohohle modelu zprvu nezapadá. Možná tak Ital. Ale ten by tu zas marně hledal hezký ženský. Občas se vyskytnou krávy (fakt zvířata). A jako u nás taky nerespektujou standardní pravidla silničního provozu (ani právo silnějšího). Průměrná rychlost tímto klesla na nějakých 50 km/hod. V Jaipuru jsme zastavili na předměstí a chtěli se zeptat na cestu. Ve vteřině se za náma v prachu zjevil rozlícenej dav malejch špinavejch otrhanejch dětí, unikli jsme jen tak tak. Centrum Jaipuru nás přece jen překvapilo hlučností, trafikem a nepřehledností. Takže po tak hodinovym bloudění Jaipurem a celkem 7 hodinách (cca 300 km) jízdy, jsme konečně našli hledaný ubytování. Okouněli jsme po Jaipuru 2 dny, a odpoledna jsme si zpříjemňovali vyjížďkami na blízké pevnosti. Tady jsme taky pořídili sim kartu Airtel (potřeba kopie pasu a foto) a viděli normálně za denního světla na ulici indy zadřepnout a vykonat, co je zrovna tlačilo. Fakt humáč!

Dalším bodem na již zakoupený mapě byl Pushkar, cca 140 km vzdálený městečko s posvátnym jezerem a asi pětisty chrámy. Cesta super po dálnici NH-8, posledních cca 20 km po silnici 3.třídy. Často navátej písek ve spojení s těžko předvídatelnýma lidma, zvířatama a slabýma brzdama, co táhnou doprava, byl docela adrenalin. Na jednom pískovišti jsem jen tak tak udržel čistej textil. A tím se dostávám k střevním tématům, který vás budou provázet celou Indií. Kohokoli potkáte, k tomuhle tématu chtě nechtě sklouznete. Zásadní je nejíst maso. Většinou je zkažený, skladovaný bez lednice. Někdo říká nejíst vajíčka, my je měli denně a přežili jsme. Baštili jsme laktobacily, když nám došli český, koupili jsme indický. Teď v Čechách po nich pijem šaratici, ale tam byly super a my takřka bez ztráty květinky fungovali. V Puškáru jsme se vydávali do nedalekých pouští na projížďky, do Ajmeru (asi 30 min), lze taky pod zadek narvat místo stádečka koní enfielda nefalšovanýho velblouda, ale hlavně jsme plně propadli místní italský pizzerii u autobusovýho nádraží. Takže po 2 dnech naprostýho obžerství a prodělání drobnýho servisu jsme se vydali dál, do Udajpuru – cca 320 km po dálnici NH-8. Měli jsme jet pár kiláků po okrsce, a pak se napojit na fajnovou dálnici NH-8. Jenže dálnice nebyla značená, ani s mapou jsme jí netrefili, nedoptali jsme se, a tak jsme jeli po NH-8 starý, kterou zrovna indiáni po úsecích opravovali. Takže naprostej chaos. Rázem jsme pochopili, proč je tu náklaďáků, kam oko dohlídne. Na rozdíl od dálnice tu neplatěj mýto. (Motorky neplatěj mýto nikde, ani na placených úsecích dálnice.) Víc než 8 hodin čistýho času jsme se prodírali džunglí Tata náklaďáků, Tata autobusů, Tata aut a všeho dalšího Tata (tenhle národní klenot snad vyrábí všechno, na co si vzpomenete), motorek, vozítek, vůbec aut, tažných i jiných zvířat, lidí, dětí, uzavírek, kolon, trafiku ve vesnicích, štěrkových objezdů, přejezdů a šikan, až jsme konečně fakt úplně grogy dorazili do Udajpuru. Vorvaný jak sasanky jsme se doptali a dostali do centra až k paláci, kde jsme se jen tak tak uložili k zaslouženýmu odpočinku sebe i motorky s jedinym kritériem – aby nás nikdo neukrad. A tak proběhla jen minimální očista pod jedinou trčící trubkou ze zdi a šlo se na kutě. Už jsem se zmínil o krásnym hlubokym zvuku jednoválce Enfielda? Pokud ne, vězte, že si ho okamžitě zamilujete. Je to nádhera! Tu-tu-tu-tu! Po devíti hodinách cesty nám ten zvuk zněl v uších do tří hodin ráno, jak po bivakování u repráku na rokovym fesťáku. Mazec! Další dva dny jsme opět strávili na místě. Udajpur nabízí množství pěkných pamětihodností i dobrý žranice. Druhej den jsme znovu přepočítali zbývající dny pobytu v Indii, a zjistili jsme, že není už moc času. Rozhodli jsme se proto pro přejezd zpět do Jaipuru vlakem i s motorkami a dál pokračováním do Agry už zase v jedné stopě.  

Převoz motorek vlakem je v Indii vcelku normální, v tom jsou trochu dál. Jsou dvě možnosti, buď si to nechat převést jako zavazadlo, což je dražsí, ale máte moto hned po příjezdu pod zadkem, a nebo jako balík, což je levnější, ale můžete si ho vyzvednout jen v úředních hodinách od 10 – 17 hodin. Cena za přepravu se odvíjí od paušálu, ke kterýmu se přičte sazba za celkový kila. Bohužel jsme narazili na typickýho ouředníka, kterej uvedenou váhu Enfieldu 166kg ohodnotil v tarifu 3x80 kg.. S dementem se nedomluvíš nikde, ani v Udaipuru. Abychom aspoň trochu ušetřili, nechali jsme motorky poslat jako balík i přesto, že jsme věděli, že do Jaipuru přijedeme v 6h ráno. Za přepravu dvou motorek jsme zacálovali 800rupek, cca 360kč. Další bonbonek je v tom, že si moto musíte zabalit. Z důvodu nedostatku přibalených otýpek slámy a režných pytlů jsme byli nuceni využít 4 doporučených  balících dovedů. Tahle parta hic nám vysála benzín z nádrží s tim, že nám je pošlou v petkách s moto, a profesionálně obalila stroje tak, aby nepřišli k úhoně. To vše jasně za až nepřiměřenou odměnu 400 rupek. Brzo ráno po fakt eklnoci s čmoudama v jednom kupé už jinak drsná Mgr. Motorkářka škemrá a dělá tanečky před směnu vykonávajícím postarším úředníkem, zatímco já bojuju s přívalem ranních povinností z oblasti střev na nádraží. Další nechutnej zážitek. Po tom, co si úředník za dřívější převzetí motorek řekl o pozvání do Čech a telefonní číslo (jako na potvoru si Peťule číslo spletla, a tak pokud Vám někdo zavolá z Indie, buďte na něj milí), zjišťujem, že ochranný obalení našich enfieldů je značně chatrný a po jejich odstranění zjišťujem první škody. Chybí nejen slibovanej vysátej benzín,ale i 2 ulomený páčky na řidítkách. Naštěstí jde pokračovat v krasojízdě i bez nich, a tak kolem sedmý nasedáme, tankujem na nejbližší benzínce (litr cca 45 rupek – Indianoil) a míříme směr národní park Bharatpur.  Cesta je naprosto pohodová, klídek, nikde nikdo. Teplota je totiž jen kolem 10 až 12°C , takže pro čmoudy obalený hábytama děsná zima.V našich pro ně hi-tech motorkářskejch bundách a kalhotech to docela šlo. Takže NH11 jsme si krásně užili. Jediný, na co jsme museli dát pozor, byly otáčecí cisterny s vodou, co zásobovaly pole.  Po cca 3 hodinách a 180 km jsme dorazili do Bharatpuru, dali spršku a šli omrknout národní park. Rikšák s kurzem o ptácích a řádnym osvědčenim nás tam za 60 rupek na hodinu protáh nefalšovanou divočinou, kde každou zimu je mraky vody a přebývá tu přes 300 druhů ptáků. Bohužel prvním rokem v historii nezapršelo, a tak jsme viděli jen nějakej uboze malej vzorek. Vynahradili nám to jeleni, antilopy, želvy a další zvířena. Po neustálym pobytu v chaosu měst to byla vítaná změna.

Další den jsme hned ráno kopli do vrtule a vyrazili směr Agra, s mezizastávkou v Zapomenutym městě – Fahtepur Sikrí. Dojeli jsme na celkem obrparkoviště, kde se nás hned ujali prodavači a dojednavači čehokoli. Nechtělo se nám tahat bagáž s sebou, a tak na naši žádost vybrali největšího hromotluka široko daleko (165 cm, 80 kg), a že ten nám motorky s bagáží pohlídá. Tak jsme to riskli a vyrazili na mešitu a super palác. Po asi třech hodinách jsme se vrátili zpátky, a ten hlídač seděl na jedný motorce, nikdo okolo si nedovolil ani ceknout a podle všeho i kdyby mu doma rodila třetí žena sedmý dítě, tak se od Enfieldů nehnul! Dali jsme mu 200 rupek a byl šťastněj jak blecha. Po pár kilometrech po silnici jak k prasečáku jsme stanuly v Agře před Agra Fort – pevností. Vyblejskli jsme se na kruháku  a razili dál ještě cca 4 km směr Taj Mahal. Po nějakym malym dohadování jsme byli ubytovaný. Druhej den v šest ráno už jsme přešlapovali ve frontě na lupeny na majestatnej Taj a kolem sedmý už dělali jedinečný fotky asi jako tisíce dalších turistů denně uvnitř hradeb. Co říct k týhle stavbě, a nikoho neopakovat? Možná jen to, že kdyby se bouchla nějakýmu bohatýmu týpkovi, má asi půlka Indie na nějakej čas co jíst. Ne vážně, vstupný 750 rupek na osobu, ale stojí to za to. Ten den jsme ještě stihli Agra fort, nějaký mešity, vyschlou řeku a Taj Mahal z druhý strany. Vzhledem k tomu, že jsme rozhodně chtěli vidět Varanasí, jsme se ač s nevolí rozhodli vrátit s motorkami do Dilí, a pak jet vlakem. Ujet 700 km na moto tam a 700 km na moto zpět za 3 dny se prostě nedalo bez větší újmy. Další den, abychom se vyhnuli zácpě cca 30 km před Dilí, která začíná kolem devátý ráno, jsme vstávali ve 4, a v 5 už jsme si to kalili po NH2. Jenže jak na potvoru Peti enfield, na kterýho jsme sázeli, protože já měl takovou bludičku, přestal uplně svítit a troubit. Takže já jel první jak s baterkou z přívěšku ke klíčům a Peťa za mnou po tmě s čelovkou na zádech, aby jí nepřejel nějakej kamion. Fakt jsme jeli skoro po tmě nějakých 90 km, táhli jsme se jak smrad kolem 40 km/hod, ale nedalo se nic dělat, protože jsme museli stihnout už zakoupenej vlak zpátky do Agry a navazující do Varanasí. Kolem devátý jsme dorazili na místo očekávaný zácpy cca 30 km před Dilí. Od tý doby už jsme byli v permanentní koloně, kolo na kolo, každá skulinka se někym zaplnila. Přískokama jsme se dostali až k prvnímu kulaťáku. Jsou tak monstrozní a mají tolik paprsků, že je docela těžký správně odbočit, nenechat se vytlačit, správně si najet a vůbec to přežít. Měli jsme vytisklou  hrubou mapu z google maps, ale po cca 2 hodinkách křižovatek, zácpě, kruháků a tak polovičního smogu než je v Agře jsme se dostali na místo určení do středu města k Tonymu. Ale spojky v Indii teda dostávaj na prdel strašně..U Tonyho nám servisák zčeknul motorky, zaplatili jsme viditelný škody ( cena za díly je pár rupek, ne jako v EU), sepsali potřebný dokumenty, vyzvedli depozit, rozloučili se s Enfieldama a vyrazili směr vlakový nádraží už jako prachsprostý pěší turisti.  Vlakem 4 hodinky do Agry, sprška, gáblik, zase smog, ale překvapili nás veliký průtrže mračen – no echt slejvák. V tom by se jet fakt na moto nedalo.  Varanasí nás čekalo po cca 13-ti hodinovym přejezdu eklhaft sleeperem. V roof top restauračním zařízení našeho zabukovanýho guesthousu jsme si dopřávali po náročný cestě palačinky s banánama, vychlazenou kolku, francouzký toustíky, různý těstovinky a vůbec nám nevadilo, že všudepřítomnej kouř s popelem křoupe mezi zuby…až do odpoledne, kdy jsme pochopili, že jsme měli v puse popel z pálení místních nebožtíků, ke kterému dochází na břehu Gangy. Ale to už je úplně jiná kapitola. Varanasí se prostě jednou musí zažít, a tak vám ho necháme aspoň trochu zahaleno prachem, smogem, a kouřem ohňů na bůhví na jakou nemoc ztuhlejch nebožtíků. Po dvou dnech následoval 12ti hodinovej přejezd sleeperem do Dilí, tam jsme oběhli nějaký památky a obchody, dokoupili suvenýry a 1000% silk , zamávali Indii, jemnější pohlaví procedilo mezi zuby „tak sem už nikdy!“ a hurá domů.  

Souhrn:  

Termín:28.1. – 13.2.2010

Navštívená místa: New Delhi, Jaipur, Pushkar, Udajpur,Bharatpur, Agra, Varanasi

Km na moto: cca 1500 km, 2x servis, každé 3 dny dolití oleje – Castrol 1l za 200rupek stačil

Royal Enfield: 2 x 350ccm, r.v.2005 – najeto 31 tis km, r.v.2006 -  najeto 22 tis km, oba stav na Indii relativně dobrý, spotřeba cca 3 – 4 l na 100 km, tankován jakýkoli benzin, startování klikou, 5-rychlostní, houpačka vlevo, prům. rychlost po Indii – 55 km/hod – dálnice, 40km/hod silnice 1.tř, města a okrsky 10-20??km/hod 

 Pro: naprostá klasika, i pro nižší postavy,vzhled, pohodlí, zvuk jednoválce, montáž bagáže, servis všude, snadná manipulatelnost, jen 166kg, spotřeba, láska na první svezení! 

Proti:horší brzdy, každý týden nutné dotažení řízení, nespolehlivost (u půjčených kusů), optimálni do 190 cm, nemá euro3

Silnice: pominu dopravu, často neoznačený příčný prahy, navátej písek nebo prach, zvířata

Celkové náklady na 14 dní: 21 tis za osobu 

Největší problém v Indii: Poznat slušnýho Inda mezi armádou hajzlíků. Ale existujou!

Největší mínus Indie: hygiena, prach, smog, hajzlíci, nemoci

Největší plus: rozmanitost, život vnímáte každým porem těla, levno 

Co s sebou: Hadry na moto, kuklu nebo nákrčník, integrovanou helmu,šátek přes pusu a nos, pasové fotky, kopie pasu, toaleťák!, čistič rukou(dezinfekční gel), deku, spacák, prostěradlo pod sebe ve vlaku, 80l pytel(lodní) na moto, sluneční brejle, tankvak na cennosti, repelent, zámek na motorku a druhý na dveře, slabší povahy  maminku s kýblem sava J 

Závěrem: Když Indii, tak určitě na moto. A jestli Leh v Himalájích na severu, nebo Rajastán směr jih, a třeba i pláže v Goe, to už nechám na vás. Vždycky to ale bude náročnější a  nezapomenutelná dovolená!  Jeden indián nám řekl: Czech? Quite poor people, but every time smilling! Tak ať ta druhá charakteristika platí vždycky! VIP